Winning entries could not be determined in this language pair.There were 3 entries submitted in this pair during the submission phase. Not enough votes were submitted by peers for a winning entry to be determined.Competition in this pair is now closed. |
Mým žáčkům se doneslo, vůbec netuším jak, že v ten den slavím narozeniny. Sledovala jsem, jak do školy přicházejí vyparádění a s dárečky. Jeden mi daroval elegantní pero, druhý mešní knížku, třetí pouzdérko, čtvrtý krásnou kytici čerstvě řezaných květin. Ten pohled mne těšil a rmoutil zároveň. Těšil, protože jakýkoli náznak vděku či náklonnosti od té drobotiny mne hřál u srdce a vše, co jsem obětovala, se mi jevilo nicotné. Rmoutil, protože jsem si říkala, že vynaložené peníze mohly být využity k ušlechtilejším účelům. V každém případě jsem ty projevy lásky s veškerou vážností přijala. Jen jediný chlapec, ten nejchudší, mi nedal nic, ale z jeho zaraženosti a zádumčivého pohledu jsem vytušila, jak moc jej to trýzní. Zavolala jsem si jej, a jakmile přišel, opakovaně jsem jej stiskla v náručí a zasypala polibky. Povzbuzeno touto něžností mi to malé choudě vtisklo mezi dlaně balíček a zahanbeně uteklo. Byla jsem překvapená a zvědavá, a tak jsem dárek otevřela, aniž si toho kdokoli mohl všimnout. Že neuhádnete, co tam bylo! Tři kuličky cukru! Okamžitě jsem si chlapce zase přivolala. „Jak víš, že mám ráda cukr?“ zeptala jsem se jej s úsměvem. „Domyslel jsem si to! Já ho mám moc rád!“ „A ty,“ pokračovala jsem dojatě, „jsi určitě poprosil maminku a...“ „Ne, paní učitelko!“ opáčil okamžitě, „nikoho jsem o nic neprosil, schoval jsem vám ho sám, ze...“ „Ale...“ „Když mi babička dělá kávu s mlékem, hází mi do hrníčku dvě nebo tři kuličky cukru, abych ji měl sladší. Vzal jsem ten cukr...“ „Ale co tvá káva?“ otázala jsem se se staženým hrdlem. „Vypil jsem ji hořkou!“ Mario, malý Mario, kam ses poděl? Tvé andělské vzezření možná osmahl dílenský kouř, možná právě pracuješ na poli, kde žloutne obilí a na slunci dozrává víno, možná jsi našel útočiště na dobrodružných lodích, kde panuje tvrdá práce a šálivá naděje... Ať již ale děláš cokoli, dělníka, zemědělce či námořníka, patříš mezi ušlechtilá srdce, pro něž láska představuje oběť, odříkání, závazek. Mario, maličký Mario, kdybys na chvíli mohl vstoupit do mé pracovny, spatřil bys spoustu papírů, spoustu knih, spoustu drobností. A ve skleněném zvonečku bys uviděl schované také tři kousky cukru se jménem a datem! | Entry #20177 — Discuss 0 — Variant: Not specified
|
Nevím sice jak, ale mí školáčci se dověděli, že ten den mám narozeniny. Viděla jsem je přicházet do školy ve svátečních šatech a v rukou dárečky. Někdo mi přinesl elegantní pero, někdo modlitební knížku, někdo školní pouzdro, někdo pěknou kytičku čerstvých květin. Ten pohled mě těšil a rozesmutňoval zároveň: těšil proto, že jakýkoliv projev vděčnosti a sympatií, který mi projevovali ti hodní chlapci, mě bral za srdce a činil každou oběť snadnou: přitom mě rozesmutňovalo pomyšlení, že peníze vydané za ty drobné nákupy mohly být vynaloženy za nějakým ušlechtilejším účelem. Každopádně jsem ty drahé projevy lásky přijala klidně a vyrovnaně. Jediné dítě, to nejchudší, mi nic nenabídlo: ale z jeho rozpačitého chování a z jeho smutného obličejíčku jsem vyčetla, jak ho to muselo trápit. Přivolala jsem ho k sobě, a když přišel, opakovaně jsem ho objala a pocelovala. Mé láskyplné projevy mu dodaly odvahy a chudáček mi vtiskl do ruky kornoutek, načež zahanbeně utekl. Překvapeně a zvídavě jsem ho otevřela, aby si toho nikdo nevšiml. Byly tam… to byste neuhodli!… Tři kuličky cukru! Hned jsem ho přivolala zpátky. „Tys věděl, že mám ráda cukr?“ zeptala jsem se ho s úsměvem. „Domyslel jsem si to! Já ho mám moc rád!“ „A ty,“ pokračovala jsem dojatě, „ty sis o něj řekl mamince a…“ „Ne, paní učitelko!“ odpověděl pohotově, „nikoho jsem o nic nežádal; ty jsem si dával stranou já, ze svého…“ „Ale přece jenom…“ „Babička, když mi připraví bílou kávu, tak mi vždycky na podšálek položí dvě nebo tři kuličky cukru na oslazení. Ten cukr jsem sebral…“ „A co ta bílá káva?…,“ zeptala jsem se sevřeným hrdlem. „Tu jsem vypil hořkou!“ Mario, maličký Mario, kde je ti konec? Možná ti kouř z továren začernil tvou andělskou tvář, možná v tuhle dobu pracuješ na polích, kde teď žloutne obilí a na slunci zraje vinná réva, možná tě přijaly do své náruče lodě plující za dobrodružstvím, kde práce je skutečně tvrdá a naděje šalebná… Ale ať už jsi kýmkoliv, dělníkem, zemědělcem nebo mužem moře, tvé místo je mezi šlechetnými srdce, pro něž je láska obětí, odříkáním, nezbytností. Mario, maličký Mario, kdybys na chviličku mohl zavítat do mé malé studovny, spatřil bys spoustu papíru, hodně knih, hodně tretek; a pak bys také spatřil, chráněné malým skleněným zvonečkem, tři kousíčky cukru, u nich jméno a datum! | Entry #21409 — Discuss 0 — Variant: Not specified
|
Nevím, jakým způsobem, ale můj scolarini poznal, že ten den byla moje narozeniny. Viděl jsem, jak dorazí do školy s účastníky řízení a šaty s dárkem v ruce. Kdo jsem měl na sobě elegantní pero, jiní trochu knihu hmoty, případ od těch, kteří pracují, kteří krásnou kytici čerstvých květin. Já jsem byla klidná a smutný pohled: utěšoval protože každý znak vděčnosti a náklonnosti, že jsem přišel z těch dobrých dětí se dotkl mého srdce a mě mírné názor každý oběť: smutný, protože jsem si myslel, že peníze, které trvalo do těchto nákupů, může být přiděleno více vznešené použití. Mimochodem, jsem přijal klidně ty drahé demonstrace lásky. Jedináček, nejchudší, mi nenabídl nic, ale do rozpaků jeho chování a jeho smutný obličej, jak jsem argumentoval by trpět. Zavolal jsem mu a když jsem měl vedle mě ho objala opakovaně v náručí, políbil ho. Povzbuzen těmito laskání, chudák se mě zeptal balík v ruce a utekl ostudné. Překvapený a zvědavý, otevřela jsem ji a nikdo nemohl vidět. Tam bylo .... hádejte co! .. Tři koule cukru! Zavolal jsem ho zpátky hned ode mne. - Věděli jste, že mám rád cukr? zeptala jsem se s úsměvem. - Já si to myslel! Líbí se mi tak moc se mi! - A ty, pokračoval v pohybu, jistě jste požádal matku a .... - No madam! odpověděl rychle, nechtěl jsem se zeptat nikomu nic; budeme mít stále své ego, my .... - Ale stejně .... - Babička, když mi to dává kávu a mléko, mi vždycky dává Chicchera dvou nebo tří koulí cukru pro indolcirlo. Jsem zvedl cukru .... - A na kávu a mléko ... Zeptal jsem se jí sevřelo hrdlo. - L'ho vzal hořké! Mario, Mario Bros, kde jsi? Možná, že kouř zčernalé workshopy budou mít andělskou tváří, možná budete pracovat na tomto biondeggia oblastech, kde sklizeň je zralá a slunce, šroubu, možná uvítáte lodí dobrodružství, kde práce je tak těžké, klamné naděje tak .... Ale ať už jste kdokoli, dělník, zemědělec nebo muž na moře, vaše místo je jedním z nejušlechtilejších srdcí, jemuž láska je oběť, nesobeckost, povinnost. Mario, Mario Bros, pokud se na chvíli jsem se mohl dostat do mého pokoje studovat, měli byste vidět spoustu karet, mnoho knih, mnoho drobnůstky; a také byste vidět, držel v malé skleněným zvonem tři kostky cukru, jméno, datum! | Entry #22073 — Discuss 0 — Variant: Not specified
|