The winning entry has been announced in this pair.There were 3 entries submitted in this pair during the submission phase. The winning entry was determined based on finals round voting by peers.Competition in this pair is now closed. |
Trapné pocity spojené s představováním nejsou pro řadu lidí ničím nezvyklým. Snadno se vám stane, že váháte, jestli máte někoho představit jen jménem, nebo příjmením, anebo obojím, jestli ke jménu máte přidat ještě nějaké další slovo (například „tohle je můj kamarád, ______“), nebo zda je vůbec na vás, abyste v určité situaci dva lidi představovali. Tohle všechno jsou ale malichernosti v porovnání s noční můrou, že máte představit člověka, jehož jméno jste zapomněli. Zapomenout jméno někoho, s kým jste se setkali jednou nebo dvakrát v životě nebo koho jste už dlouho neviděli, je jedna věc. Mnohdy je to ale člověk, jehož jméno byste opravdu měli znát a který se bude cítit dotčen, když zjistí, že si jeho jméno nepamatujete. Jinými slovy – faux pas je na světě. Když se něco takového stane, je to úplné utrpení. Viděl jsem už stovky nešťastníků, kteří se s tím snažili nějak vypořádat. Někteří vsadili na dlouhosáhlé omluvy („Bože můj, mně je to tak trapný, téda, to snad vůbec není možný, ale já si na to vaše jméno nevzpomenu!“), jiní se naopak chytli za hlavu a odešli. Selhání paměti se dá překonat ale i lépe. Až budete příště mít při představování okno, zkuste tenhle trik: Přimějte je k tomu, aby se představili sami. Je to ten nejsnazší a zároveň nejefektivnější způsob, jak zamaskovat výpadek paměti. Pokud to provedete dobře, nikdo vás nebude podezírat. Pokud jste zapomněli jméno jedné z osob ve skupince, otočte se nejdřív na ni a usmějte se. Potom se neméně mile podívejte na člověka, jehož jméno už si pamatujete, a řekněte „Tohle je Jana Bělíková“, zatímco se budete ležérně otáčet zpět k zapomenuté osobě. Člověk, jehož jméno ještě nepadlo, automaticky (je to reflex) řekne „Těší mě, Jano, já jsem Sylva Chlumecká“ a obvykle taky podá ruku. | Entry #1040 Winner
|
Pro mnoho lidí jsou trapasy při představování téměř „na denním pořádku“. Možná si často nejste jisti, zda máte někoho představit jménem, příjmením nebo oběma, zda použít bližší upřesnění („to je můj přítel, _______“), někdy možná dokonce váháte, jestli je vůbec vaší povinností v dané situaci oba lidi představit. To jsou ale všechno maličkosti ve srovnání se zdánlivě nevyhnutelným průšvihem, když máte představit někoho, jehož jméno jste zapomněli. Není tak strašné, když zapomenete jméno člověka, se kterým jste se setkali jen jednou nebo dvakrát nebo kterého jste dlouho neviděli. Často je to ale někdo, jehož jméno byste znát opravdu měli a kdo se urazí, pokud se ukáže, že ho neznáte. Jinými slovy, faux pax je na spadnutí. Pokud k něčemu takovému dojde, jsou to pravá muka a už jsem viděl stovky lidí, kteří se s takovou situací snažili vyrovnat různými způsoby, od přemrštěné omluvy („Panebože, omluvám se, ježíši, no já jsem snad opravdu zapomněl tvoje jméno!“) po sprásknutí rukou a rychlý odchod. Takovýhle výpadek paměti lze ale vyřešit lepším způsobem. Až budete mít příště při představování okno, zkuste tento fígl: Přimějte je, aby se představili sami. To je ten nejelegantnější a nejúčinnější způsob, jak selhání paměti zakrýt. Když to uděláte dobře, nikdo nic nepozná. Pokud zapomenete jméno jedné osoby ve skupině, nejprve se na ni obraťte a usmějte se. Pak se přátelsky obraťte na člověka, jehož jméno si pamatujete, a řekněte: „To je Linden Bond.“ Přitom se nenuceně otočte zpátky k zapomenuté osobě. Člověk, jehož jméno jste neřekli, se automaticky představí (to je reflex): „Těší mě, Linden, já jsem Sylvia Cooper,“ a obvykle i podá ruku. | Entry #1214
|